Oba umělci, jak Pavla Aubrechtová tak Vladimír Gebauer patří ke generaci, která nastupovala v polovině 70.let v tíživé atmosféře, kdy se omezovala svoboda projevu ve všech tvůrčích oblastech. Tvorbu těchto dvou umělců znal spíše úzký okruh jejich přátel.
Navazují na experimentální tendence 60. let. Oba rukopisy jsou čitelné, pro každého z nich typické.
Výstava v muzeu Montanelli má poskytnout zcela nový a výjimečný pohled do života a práce obou autorů.

Ve dnech 17.9. – 27.11. 2011 je v Domě Felixe Nussbauma / Kulturně historickém muzeu Osnabrück představena autorská výstava českého umělce Daniela Pešty. Jeho práce jsou prezentovány jak v historické části muzea, tak v nových prostorách otevřených tohoto roku, které jsou dílem amerického architekta Daniela Libeskinda.

Výstava Daniela Pešty – Levitation zahrnuje širokou škálu autorových vyjadřovacích prostředků – od malby, přes prostorové a závěsné objekty, až po videoart a konceptuální tvorbu. Pešta připravil pro expozici v muzeu Felixe Nussbauma výtvarný projekt, ve kterém vstupuje do dialogu jak s osobou židovského maliře Felixe Nussbauma, jehož památce je muzeum zasvěceno, tak s architektem Danielem Libeskindem. Vzniká tak jakýsi “trojdialog”, ve kterém se všichni tři autoři dotýkají podobných témat, každý však svým svébytným jazykem.

Felix Nussbaum i Daniel Pešta si kladou podobné otázky kolektivního svědomí, nepráva, zločinu či zneužití moci. Poukazují na nacionalistické nálady ve společnosti, na stále hrozící nebezpečí totalitních tendencí některých přítomných ideologií, Pešta i na problematiku zneužitelnosti současných věděckých objevů, například v podobě genetických manipulací. Další polohou autorovy tvorby je místo jedince v novém multikulturním informačním řádu (chaosu) a jeho zařazení do globálního počítačového společenství (osamocení), případně nadvlády technologií nad lidským bytím nebo ztráty kontroly nad nimi. Důsledkem toho je řada změn v nacházení smyslu života, například zásadní přeměna tradičního západního religiozního společenství v první společenství ateistické. Toto vše jsou velká témata budoucnosti, s jejichž řešením stojíme na samém počátku.

Pešta však vstupuje do dialogu s Nussbaumem i v úsměvné poloze, která u obou autorů vyvažuje polarizaci jejich tvorby, například dvě historizující animace fotografií z předválečného civilního života Felixe Nussbauma. Nejvýrazněji však autor vzdal hold Felixi Nussbaumovi třemi rozměrnými obrazy (Anděl pro Felixe Nussbauma, Pieta a Maso) a prostorovou instalací z otisků obličejů-masek pod názvem Levitace. Tak jak je pro autora typické, je celý výtvarný koncept předem přísně navržen pro dané prostory, aby co nejpřirozeněji splynul s jejich geniem loci, v tomto případě s architekturou Daniela Libeskinda. Pro Vertikální galerii, která je součástí vstupních prostor muzea, vytvořil Pešta samostatný koncept.

Na čelním průčelí historické budovy bude osazena autorova neonová práce vycházející z prvků fasády, která by měla být spojovacím prvkem mezi starou a novou dispozicí muzea Felix-Nussbaum-Haus.

Projekt podpořilo Hl.m. Praha.

Dům Felixe Nussbauma / Kulturněhistorické muzeum v Osnabrücku:
Dürerovy podoby Marie
v dialogu se současným uměním

Výstava „Maria Maria 1511/2011“, jež byla na jaře k vidění v pražském Muzeu Montanelli, bude v Osnabrücku zařazena do již existující mimořádné výstavy „Würde und Anmut“ (Důstojnost a půvab), která bude zahájena 24. června 2011. O „důstojnosti“ se dnes stále mluví, a přece nikdo neví, co vlastně přesně znamená. „Půvab“? Dnes ho v běžné mluvě už dávno nahradila slova drsný, cool nebo super. V Dürerově době ještě „důstojnost“ a „půvab“ byly jasně definované a v jeho pracích je lze dobře rozeznat.

Vybraná Dürerova díla, mimo jiné i z Mariina života, korespondují s instalacemi současného umění a videoprojekcemi Teresy Diehl, Sigalit Landau a Ulrike Rosenbach, které zpracovávají „ženskou důstojnost a půvab“. Zahrnutí tohoto projektu do dosavadní výstavy „Důstojnost a půvab“ rozšiřuje spektrum úhlů pohledu na dosavadní výstavu v Domě Felixe Nussbauma / Kulturněhistorickém muzeu v Osnabrücku. Toto rozšíření zorného úhlu je výsledkem spolupráce s Muzeem Montanelli, v němž byla výstava „Maria Maria“ prezentována na počátku letošního roku.

Teresa Diehl „Hover“ (Vznášení)
Teresa Diehl se narodila v Libanonu a dnes žije v Miami. V Domě Felixe Nussbauma vystavuje svou instalaci „Hover“ (Vznášení) a v Kulturněhistorickém muzeu videoinstalaci „Vuela“. V Německu vystavuje vůbec poprvé.

Sigalit Landau „Standing on a Watermelon in the Dead Sea” (Stojí na melounu v Mrtvém moři)
Sigalit Landau bude letos reprezentovat stát Izrael na benátském bienále, kde je zodpovědná za realizaci pavilonu. Její postavení v dnešním uměleckém světě přitom dokazuje i to, že na bienále již vystupuje podruhé. Na mezinárodní scéně prorazila již v roce 1997 na dvou akcích, na výstavě dokumenta X v Kasselu a právě na bienále v Benátkách. Velkého uznání se jí dostalo také v roce 2008 díky výstavě v Muzeu moderního umění v New Yorku.

Ulrike Rosenbach „Glauben Sie nicht, dass ich eine Amazone bin“ (Nevěřte, že jsem amazonka)
Ulrike Rosenbach prezentuje své umění především prostřednictvím performancí a videa. Na počátku 70. let minulého století studovala pod vedením Josepha Beuyse na Akademii umění v Düsseldorfu a stejně jako její učitel ve svých pracích neustále pátrá po charakteru současné společnosti a svého vlastního postavení v ní. V díle „Glauben Sie nicht, dass ich eine Amazone bin“ (Nevěřte, že jsem amazonka) Ulrike Rosenbach zpracovává stejnojmennou performanci, při níž vystřelila patnáct šípů na reprodukci obrazu „Madonna in Rosenhag“ (Madona v růžovém keři). Jak napsala ve svém raném textu: „Identifikuji se jak s vlídným obrazem madony, tak také s agresivitou amazonky. Obraz madony – reprezentativní, nepřístupně krásné, vlídné, plaché a jako klišé celkem nevkusné – se nachází i ve mně. Šípy, jež se strefují do obrazu, se strefují i do mě.“

Výstavu podpořila Nadace Dolní Sasko, která vystavované Dürerovy grafiky z Nadace Konrada Liebmanna spravuje, a Českoněmecký fond budoucnosti.

K výstavě byl vydán trojjazyčný katalog (česko-německo-anglický).

Dům Felixe Nussbauma / Kulturněhistorické muzeum
Lotter Straße 2
49078 Osnabrück
E-Mail: wuerde2011@osnabrueck.de
Internet: www.wuerde2011.de

Otevřeno:
Úterý až středa a pátek 11 až 18 hodin
Čtvrtek 11 až 20 hodin
Sobota a neděle 10 až 18 hodin

Výstava představí tvorbu dvou dnes již světoznámých českých autorů art brut – Anny Zemánkové (1908 – 1986) a Luboše Plného (*1961) ve společnosti nově objeveného tvůrce Františka Dymáčka(1929 – 2003). Výběr děl je zaměřen na reflexi tělesnosti v jejich výtvarné tvorbě a na formální i obsahové paralely, které spojují díla všech tří autorů.

Základ výtvarného projevu Luboše Plného tvoří experimenty na vlastním těle. Jeho anatomické autoportréty představují rozfázované průřezy lidským tělem či rentgenový pohled do vnitřních orgánů. Přes svoji exaktnost a syrovost mají jeho kresby ale také estetickou až dekorativní rovinu, která vyniká právě při konfrontaci s dílem Anny Zemánkové. Její obrazy uhrančivě krásných mimozemských květenství a plodů jsou naopak obvykle nahlíženy jako zdobné a harmonické. V tomto nasvícení však vyjevují svoji divokou, animální podobu. Automatické kresby Františka Dymáčka, kde je zahlcený prostor spleten z organických ornamentů, z nichž se klubou tváře démonů, vykazují řadu shodných rysů s kresbami spiritistů.

U příležitosti výstavy budou vydány tři trojjazyčné (česko-německo-anglické) katalogy.

Výstava se koná jako součást doprovodného programu PQ+ v rámci Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru 2011.
16. – 26.6.2011 www.pq.cz

Výstava Maria Maria 1511/2011 je výsledkem spolupráce mezi pražským Muzeem Montanelli a Domem Felixe Nussbauma / Kulturněhistorickým muzeem v Osnabrücku, které do Prahy zapůjčí jádro výstavy – grafické listy Albrechta Dürera ze svých sbírek.
Muzeum Montanelli se zaměřuje na prezentaci současného umění a doplní 500 let staré tisky renesančního mistra třemi instalacemi a videoprojekcemi americké autorky Teresy Diehl narozené v Libanonu.
V létě 2011 pak tato výstava bude putovat do německého Osnabrücku, kde bude rozšířena o díla izraelské umělkyně Sigalit Landau (tato bude v roce 2011 reprezentovat Izrael na Benátském Bienále) a Ulriky Rosenbach, jedné z nejvýznamnějších německých umělkyň.
Ideu výstavy prozrazuje již její název: Marie v roce 1511 a Marie dnes. Před 500 lety Albrecht Dürer vytvořil revoluční obraz Panny Marie a ženy obecně, ve kterém umělci následujících staletí stále znovu nacházeli inspiraci. Výstava vyvolává otázku, zda je Dürerovo pojetí ženy stále relevantní i bez ohledu na křesťanský podtext. Konfrontace s aktuálními uměleckými díly, která se rovněž dotýkají tématu mateřství, ženství a spásy, i když oproštěné od prvoplánového sakrálního rozměru, obohacuje výstavu o aspekt individuálních vzpomínek na dětství, touhu po bezpečí a něze. Výstava je důkazem, že na Dürerovy obrazy lze nahlížet nejen jako na religiózní výjevy a tento pohled je činí nadčasovými.
Největší část výstavy zaujímá Dürerův cyklus dřevořezů Život Panny Marie, který byl poprvé vydán knižně roku 1511. Cyklus líčí biblickou legendu počínající Mariiným narozením, přes její uvedení do chrámu, zasnoubení, zvěstování, navštívení, narození Ježíše Krista, klanění tří králů až po Mariinu smrt, její nanebevzetí a uctívání.
Další část výstavy se zaměřuje na téma mateřské lásky. Dürer zobrazuje na jedné straně oduševnělou, téměř nehmotnou Matku Boží, na druhé straně ale ztvárňuje i fyzický vztah matky a dítěte. Tomu se věnuje také Teresa Diehl v instalaci Return of Pleasure (Návrat radosti). Zcela jiné techniky obou autorů ani jejich odlišný výtvarný jazyk nebrání hluboké duchovní a emocionální spřízněnosti jejich děl.
Výstavu korunují jak dva Dürerovy dřevořezy a jedna mědirytina Matky Boží jako Královny nebes – symbolu nekonečné boží milosti, tak originální Dürerova kresba.

Záštitu nad výstavou Maria Maria 1511/2011 převzalo Velvyslanectví Spolkové republiky Německo.
Výstavu podpořila Nadace Dolní Sasko, která prezentované Dürerovy grafiky z Nadace Konrada Liebmanna spravuje, a Česko-německý fond budoucnosti.

U příležitosti výstavy je vydán trojjazyčný (česko-německo-anglický) katalog.

Muzeum Montanelli v Praze představí dosud nevystavenou sbírku díla českého výtvarníka Daniela Pešty.

Prezentovány budou objekty, videa, instalace, závěsné a prostorové obrazy i kresby.

Tématem výstavy, tak jak je pro Peštu typické, jsou lidské bytosti a jejich archetypální nuance, které nás provokují k zásadním otázkám. Určuje genetický kód koeficient zla, či dobra, nebo první zážitky, výchova, prostředí, či osudy, které nás spojují i rozdělují?
Pešta otevírá příběhy našich předků, politická, společenská, či rodinná pekla, aby nám předložil další témata, jako jsou kolektivní svědomí, lehce zapomenutá nepráva a zločiny. Kolik pohnutých příběhů nikdy nevyjde na povrch? Kolik pravd se nám nikdy nepodaří prohlédnout? V jistém smyslu velmi politické i společensky angažované dílo připomíná nekonečný příběh lidských životů a osudů.
Pešta se zabývá též po několik let i tématy církve a otázkami morální zodpovědnosti tisíciletí tradovaných řádů. Levitace je název, který by mohl být osobním snem o vlastní beztíži, ale i synonymem pro technologii, kterou Pešta nechává ve svých zcela ojedinělých pracích plout, či levitovat. Jak jednotlivé bytosti, tak celá společenství plují zvolenou transparentní hmotou a tím jejich příběhy znovu ožívají.
Všechny Peštovy formulace poukazují na existenciální, mnohdy naturalistický obsah, který v posledních letech autorovy činnosti ustupuje a je diskrétně zahalen, či zpracován precizním ztvárněním použitých pracovních materiálů.
Většina vystavených děl bude poprvé představena v Muzeu Montanelli.
Tato rozsáhlá monografická výstava je první Peštovou prezentací v České Republice po osmi letech.
Následně bude tato instalace cestovat do předních evropských muzeí.

K výstavě je vydána autorská kniha pod názvem Levitace.

Autor Daniel Pešta

Vize hrůzy a naděje

Z francouzského muzea Musée des Beaus-Arts d‘ Agen přicházejí do Německa poprvé hodnotná díla – dvě olejomalby od Franciska de Goyi a Eugenia Lucase y Velázgueze. Na výstavě je doplní exponáty z Goyových grafických cyklů Hrůzy války a Rozmary (Los Caprichos). Téma výstavy, v jejímž středu stojí Goyova díla, chce přiblížit historii a názorně představit sílu působení umění. Jedná se o zamyšlení nad tématem Teror proti civilnímu obyvatelstvu a o tom, jak se toto téma zobrazuje v umění. Výstava tak chce zjistit, kým se Goya inspiroval, a představuje i jeho následovníky. K vidění jsou grafické cykly Les miséres de la guerre a Capricci od Jacquea Callota ze 17. Století. Nedaleko od německého města Dinslaken žil také Otto Pankok, který jako umělec i jako člověk pomáhal lidem pronásledovaným Třetí říší. Lze tedy říci, že Pankoka a Goyu spojuje jejich humanita a pomoc slabým a pronásledovaným. Svědectví o katastrofách první poloviny 20. století nabízejí poté další vystavená díla, jako jsou obrazy Georga Grosze, Horsta Strempela a Conrada Felixmüllera z Uměleckého muzea v Solingenu, Občanské nadace zavrženého umění a sbírky Gerharda Schneidera.
Výstava se neohlíží pouze za minulostí. Ukazuje také, jak je Goya interpretován současným uměním, a také videa a objekty s politickým názorem. Tak jako Goya i Maja Bajevićová, jež se narodila v Sarajevu, zažila občanskou válku. V Dinslakenu je vystavena její práce How do you want to be governed? (Jak chceš, aby ti vládli?), jež stísňujícím způsobem ztělesňuje působení moci na člověka, který je jí vydán zcela na milost. Výstavy se účastní i další současní umělci jako Čech Daniel Pešta s objektem Kristus, berlínská umělkyně Tina Winkhausová s fotografickými re-inscenacemi Goyových grafik, Číňan Yongbo Zhao s díly vzdávajícími poctu Goyovi (Žák se setkává s mistrem) a izraelská umělkyně Sigalit Landauová, která svou zemi reprezentovala již na výstavě documenta X a na bienále v Benátkách. Názvy jejích děl, např. Resident Alien, Endless Solutio, ale i díla zde vystaveného, Barbed Hula, přitom odkazují na imanentní nárok zaujmout politické a lidské stanovisko a nutnost se rozhodnout.

Pro Tinu Winkhausovou představuje Goya výstup na rozeklanou skálu. Je temný, morbidní a plný nebezpečných překvapení, jakmile se však člověk nakonec dostane na vrchol, najde zde lavičku, z níž může chvíli uvolněně seshora pozorovat, co se děje na zemi pod ním.

Zastoupení umělci:

Francisco de Goya
a
Maja Bajević
Jacques Callot
Conrad Felixmüller
George Grosz
Willibald Krain
Sigalit Landau
Otto Pankok
Daniel Pešta
Wilhelm Schnarrenberger
Horst Strempel
Eugenio Lucas y Velázquez
Tina Winkhaus
Yongbo Zhao

Monografická výstava Bedřicha Dlouhého / Autoportrét V., s podtitulem King of Art 1., reflektuje tvorbu tohoto umělce. Díla pocházejí z velké části ze sbírky Nadace DrAK. Dlouhého stabilní umělecký rukopis sjednocuje výstavu prvkem estetiky divnosti, která se vtiskla do Dlouhého tvorby jeho působením ve skupině Šmidrové a těžkou poválečnou dobou, v níž se profiloval Dlouhého výtvarný projev. Estetika divnosti vstupuje do výstavy v Muzeu Montanelli jako nenucený leitmotiv, který přirozeně propojuje monumentální asambláže kombinující malbu s předměty běžné potřeby, jejichž často technická podstata nabývá v celku obrazu až organický charakter, s obrazy reflektujícími Dlouhého zájem o klasickou malbu, jejíž tradiční motivy jsou vždy ozvláštněny prvky moderní doby vytrhávající svou drsnou přirozeností diváka z romantického naladění i s absurdními instalacemi odlehčujícími výstavu svým vtipem.

Starší syrové obrazy, asambláže a instalace kontrastují s nejnovějšími díly Dlouhého, která jsou vystavena v prostorách bývalé Galerie Montanelli. Cyklus Inverze z let 2007 až 2008 tvoří sedm obrazových instalací, které díky své barevnosti a minimalistickému obsahu i formě působí až snovým dojmem vytvářejícím zajímavý kontrast s ostatními expresivně syrovými díly prezentovanými na výstavě.
Výstava Bedřich Dlouhý, Autoportrét V. je autorovou zásadní monografickou výstavou. Českému divákovi dává příležitost shlédnout ucelený přehled Dlouhého tvorby, včetně legendárního obrazu Krajkář z roku 1987, jehož reprodukce byla použita na přebal kultovního hudebního alba „V penzionu svět“.

Výstava v Muzeu Montanelli oslavuje autorův svébytný přístup k materiálu, se kterým pracuje vždy novým způsobem, Dlouhého malířskou i kresebnou virtuozitu i zvláštní smysl pro nalézání nevšedních souvislostí a jejich suverénní interpretaci v mezích rámu obrazu.
V prostoru kavárny Muzea Montanelli jsou vystaveny soukromé fotografie Bedřicha Dlouhého, dokumentující umělcův bohatý společenský život výtvarné elity dvacátého století.
K výstavě je vydán katalog děl vystavených v Muzeu Montanelli.

Pavel Roučka patří k nemnohým umělcům, jejichž projev dlouhodobě nabývá na výraznosti a monumentalitě. Původně vyšel z proudu nové figurace, ale postupně se vymaňoval z nejrůznějších vlivů a dospěl k vlastnímu nezaměnitelnému způsobu vyjádření. Pohybuje se na hranici abstrakce, ale z jeho obrazů nikdy nemizí lidská stopa. Charakter figury je vystižen základními jednoduchými tvary, které však vždycky vycházejí z poznání skutečnosti a zachovávají si tak živost. Dříve pracoval s výraznými barvami, ale v současnosti je často překrývá lomenými tóny, až zbydou jenom fragmenty. V obrazech se prostupují prostory. Různými prostředky je zdůrazněna hloubka. Autor pracuje stále intenzivněji se světlem. Důležitý je samozřejmě i obsah. V jeho obrazech se prolínají rozmanité příběhy a situace. Důležité jsou pro něj charakteristické pohyby, které se do jeho kreseb a obrazů v různých variantách neustále vracejí.

Po roce 2001 začal Pavel Roučka pracovat s průmyslovými deskami. Vyměnil štětec za pilu, frézu a vrtačku. Velkou neposkvrněnou a neosobní plochu poznamenávají stopy nástrojů. Obrazy se instalují ve volném prostoru, protože působí rozdílně z obou stran. Spojují se tak ještě výrazněji se zvoleným prostředím. Malíř někdy sahá také k dalším nezvyklým materiálům. Využívá strukturu cementu, která dokonce někdy dominuje obrazu, z něhož se zcela vytrácí barevnost.

Projev Pavla Roučky je nejvýraznější právě tehdy, když se co nejvíce omezí výrazové prostředky, když se ztlumí barevná škála nebo zůstanou jen dominantní akcenty. Když se figura zjednoduší na nejnutnější záznamy a zůstanou jen jakási gesta. Síla jeho malby spočívá v soustředění do struktury, tvaru, barevného tónu. Přitom však nikdy zcela nemizí motiv figury, který naopak zase neustále oživuje výraz a přináší spojení s realitou. Pro Roučkovu práci byly vždy důležité kresby. V nich se rodí pozdější obrazy. Stávají se vlastně deníkem, do něhož se promítají nápady, řadí se v něm záznamy dojmů, pocitů a myšlenek. Ty se pak mohou kdykoliv v jiné formě uplatnit v obrazech. Kresby jsou často velmi jemné a křehké. Jsou to útržky skutečnosti a informací o našem prostředí. Stávají se doteky, kterými se autor snaží pochopit a ztvárnit nejrůznější děje, které probíjají v přírodě i ve společnosti. Pavel Roučka často užívá recyklovaný karton a tvary někdy vytrhává ze svých starších kreseb. Právě tehdy se propojují rozmanité významové roviny a různé časy, v nichž jsou kresby tvořeny. Vzniká tak napětí mezi rozdílnými fázemi jeho stále se proměňujícího se pohledu na svět. Obrazy se rozvíjejí nejednoznačně. Někdy vznikají velmi spontánně, přirozeně, najednou. Promítá se do nich síla okamžiku a šťastného završení úsilí a často i dlouhého hledání. Malíř neustále systematicky pracuje a nic neponechává náhodě. Někdy obrazy mnohokrát přemalovává, hledá nové a nové možnosti vyjádření. Každé téma se snaží vyčerpat do všech důsledků a pak ho teprve definitivně opouští, stává se pro něj minulostí. Jeho cesta není jednoduchá ani jednoznačná. Dochází na ní k návratům a přehodnocením. Racionální a pocitová složka jsou v rovnováze. Také se střídají a doplňují klasické prostředky s novými postupy. Právě v posledních letech dospěl Pavel Roučka k několika důležitým objevům. Našel si některé neobvyklé výrazové prostředky. Začal užívat průmyslové desky, které ztvárňuje průmyslovými postupy. Dochází tak ke kontrastu mezi čistou plochou a tvary, které se do ní vřezávají, aby se tak propojily různé plány a prostory. Prolnula se tak také čistota nedotčené plochy s drsnými zásahy různých nástrojů. Dochází tak k napětí mezi strohým minimalistickým cítěním a expresivním zásahem, mezi klasickými metodami a odvahou využít nezvyklých nebo neověřených postupů. Přitom podněty někdy přicházejí náhodně a přitom přirozeně. Třeba spojení malířských a „zednických“ postupů, kdy využívá možností struktury utvářené cementem. Tyto postupy zapůsobily i na změnu výrazu, která byla v souladu se zvoleným materiálem.
Jiří Machalický

Bajevic, Bláhová, Chkhikvadze, Galli, Guilleminot, Hatoum, Höfer, Horn, Kolářová, Kozyra, Landau, Nieznalska, Renz, Rosenbach, Schönfeld, Siwek, Šimotová, Tanning, Trockel, Válová, Weiss

Výstavou OPENING zahajuje muzeum svou činnost. Představí díla umělkyň, s kterými bude muzeum spolupracovat, nebo které jsou zastoupeny ve sbírce nadace. Tématem výstavy je různorodost dnešního současného umění, jak formálně, tak obsahově. Kresby, koláže, malba, sochy, videa / Bosna, Ukrajina, Francie, Palestina, Německo, Česká republika, Polsko, USA / politické, provokativní, existenciální.

Beran, Bláha, Dlouhý, Fiala, Hoffmeisterová, Komárek, Oriešek, Rittstein, Sozanský, Šejn, Urbanová

Maja Bajevic
Sigalit Landau
Daniel Pešta
Ulrike Rosenbach

Wo-man power

Pomyslná řada žen a pomyslná řada mužů jako svědků okamžiku lidského i posmrtného bytí. Feminismus je existenciální. U každého umělce této sekce výrazný a nezaměnitelný. Expresivní či introvertně zakonzervovaný, kolektivní či přísně soukromý. Jakási humanitní symbióza prostupuje díly vybraných umělců, kteří už dávno překročili hranice zemí, z nichž pocházejí.

Společenství žalující a vzpírající se nesmyslným diktátům, volání po svobodě a nezávislosti, protest proti násilí a zneužívání moci. Jakýsi stigmatický průduch jako touha po světě, kde každý jedinec má právo rozvíjet vlastní osobnost.

Současné vizuální umění, včetně videa, fotografie, malby i skulptury, vděčí za svou kvalitu i zajímavost do značné míry feministickému uměleckému hnutí, které vzniklo počátkem sedmdesátých let.
Vývoj tohoto horečného aktivismu tehdejších let má dlouhodobý dopad, který lze v dnešním globálním světě dobře vysledovat. Již dávno nejde o to, kde se toto umění geograficky rodí, zda snad na západě od nás, naopak, feministické tendence se prudce a naléhavě šíří do zemí východu a nabývají nového politického náboje, v mnohých případech nebezpečného pro umělce samotné. Ženy v zemích, které dosud žijí ve válečných podmínkách či pod vlivem náboženství s prvky fanatismu, hledají svou identitu a jejich sebevědomí se utváří a definuje poněkud elementárněji než v stabilnějších politických systémech.

Sigalit Landau, narozená v Jeruzalémě, je jednou z nejúspěšnějších umělkyň Izraele. Její umění spočívá ve vyjadřování bolesti, v povznesení, v utrpení a grácii, v naturalismu i chaosu moderny a suverénně zvládnutém dualismu. Ona sama od svého díla vyžaduje projev prostý sentimentality. Její instalace i ostatní práce jsou velmi kritické. Minulost a přítomnost se prolínají. Často jde o smrtelné hříchy, o globální konflikty. O hranice, identifikaci a odcizení. Extrémní výrazové prostředky jsou pro ni typické. Její umění je ztělesněním, lépe řečeno vtělesněním do struktur lidského bytí. Sigalit nasazuje své tělo jako kompas, s jehož pomocí hledá ztracené orientace vnějším živočišným nebo poetickým způsobem. Hledání rovnováhy probíhá různě, duchovně, filozoficky, naturalisticky nebo symbolicky. Sigalit Landau pojímá své vnímání světa mnohorozměrně. Vnímá vnější i vnitřní svět, minulost, budoucnost a přítomnost jako jeden celek.

Maja Bajevic, narozená v Sarajevu, pochází ze země poznamenané oběťmi a fašismem, ze země náboženské nesnášenlivosti. Celým jejím dílem prolíná jasná a hlasitá kritika politické diktatury a nárok na odhalení znásilněného práva a zločinů proti lidskosti. Ve svých videích, performancích i instalacích bez ustání přistupuje ke konfrontaci a slučuje soukromé věci s veřejnými, intimitu s politikou. Hlavní tematikou zůstává odhalení pravdy, zneužívání moci, perverze fanatických náboženství a odsouvání jedince na pokraj společnosti. V díle Maji Bajevic nacházíme široké spektrum: realitu, která je diametrálně odlišná od reality institucí, diktátu a vládnoucích hierarchií i religiózní nesnášenlivosti, kolektivní identitu a osud, nárok jedince i skupiny na přehodnocení stávajících či zažitých hodnot. Tragiku agresivních vzorců a mechanismů, ženu jako svědka těchto osudových konstelací.

V západním světě se feministické hnutí v jistém smyslu pluralizuje. Zde nejen ženy otevřeně definují svou sexualitu, ale i muži začínají hledat svou identitu, a to nejen ve vztahu k emancipovaným ženám. Legalizace homosexuality, lesbických vztahů a transsexuality otevírá a poukazuje na mužskou zranitelnost a umožňuje tak nahlédnout do mužského nitra.

Ulrike Rosenbach patří k nejdůležitějším osobnostem mediálního umění v Německu i ve světě už od počátku sedmdesátých let. Založila Školu kreativního feminismu. Jako žačka Josepha Beuyse zaujala ve feministickém umění pevnou pozici. Její neúnavná kritika normálně tradovaného obrazu ženy je jedním z hlavních témat jejich prací. Nesčetnými akčními performancemi neúnavně tematizuje veškerá klišé, týkající se rozdílu pohlaví a rozdělení rolí mezi mužem a ženou. To ona připomíná, že život je mnohovrstevný a interdisciplinární. Připomíná, že jednou z úloh umění je poukázat na problémy, které už budou zítra úplně jiné. Ulrike Rosenbach zdůrazňuje složité životní souvislosti, jež jsou mnohdy kolektivně potlačovány. Spolu se svými kolegyněmi definovala svého času nové aspekty feministického umění a i dnes dává prostor otázkám zásadních hodnot budoucnosti a hlavně rozjímání. Bojovnými a sebevědomými provokacemi vystupuje proti předsudkům. Nestaví sama sebe do popředí, nepoukazuje na krásu exhibujícího těla, ale vytváří jakýsi autonomní svět odpoutaný od reality, jakýsi soukromý tanec v prostoru vyhrazeném sobě samé. Prochází nadčasovou cestou ruku v ruce s minulostí směrem, kde tušíme kolébku veškeré ženskosti.


Wo-man power zastupuje jediný muž, Daniel Pešta, který se vždy feministicky přibližuje obrazu ženy. Daří se mu vstoupit do její přirozenosti a energie. Tím se žena jako objekt vytrácí a převtěluje se do bytosti, pro niž platí v pomyslném prostoru jiné zákony, a nabývá tím univerzální smyslnosti. Pešta jakoby překračuje hranice polarity obou pohlaví, a aniž opouští vlastní identitu, přejímá spoluodpovědnost za rodičovství, mateřství i otcovství. Takto záměrně inhaluje ženskou energii, aby v jakémsi taoistickém vzoru vyčkal a porozuměl procesům, které pohlaví polarizují, a zachytil je v jejich prvopočátku.
V ostatních dílech pečlivě a s matematickou přesností skládá důkazy prožitého a svědectví životních situací, politických i sociálních přestupků či pocitů. Nikdo není soudcem ani žalobcem, věci hovoří samy za sebe, nemoralizují, ale vypovídají. Absolutní ticho zakonzervované v jakémsi zhmotněném dokumentu, který fascinuje jako deník již prožitého nebo očekávaného.

Historie a současnost významného českého uměleckého spolku.

Zdeněk Beran, Václav Bláha, Jana Budíková, Bedřich Dlouhý, Milan Grygar, Dagmara Hamsíková, Xénia Hoffmeisterová, Boris Jirků, Jiří Kaloč, Ivan Komárek, Jiří Kornatovský, Antonín Kroča, Aleš Ogoun, Peter Oriešek, Květa Pacovská, Daniel Pešta, Jiří Plieštik, Michael Rittstein, Jiří Sozanský, Jan Stoss, Marie Strahovská, Miloš Šejn, Petr Šmaha, Václav Špale, Jan Švankmajer, Jaroslav Urbánek, Markéta Urbanová, Martin Zálešák, Jasan Zoubek, Jiřina Žertová

Fotografická výstava představuje portréty literátů pocházejících ze zemí bývalého východního bloku, kteří kvůli pronásledování komunistickým režimem odešli žít a tvořit na Západ. Mezi sedmnácti osobnostmi je sedm českých, z nichž jeden neemigroval – Václav Havel. Dalšími osobnostmi jsou Milan Kundera, Pavel Kohout, Jiří Gruša, Arnošt Lustig, Ivan Blatný a Josef Škvorecký. Snímky vznikaly v letech 1980 – 1981 na různých místech světa, kam se čeští spisovatelé uchýlili a kde je také navštívil německý novinář Jürgen Serke v doprovodu fotografů Wilfrieda Bauera a Roberta Lebecka.

Fotografie Wilfrieda Bauera a Roberta Lebecka

Fotografie od Wilfrieda Bauera a Roberta Lebecka
Videoart Ulrike Rosenbach

Fotografická výstava představuje portréty literátů pocházejících ze zemí bývalého východního bloku, kteří kvůli pronásledování komunistickým režimem odešli žít a tvořit na Západ. Mezi sedmnácti osobnostmi je sedm českých, z nichž jeden neemigroval – Václav Havel. Dalšími osobnostmi jsou Milan Kundera, Pavel Kohout, Jiří Gruša, Arnošt Lustig, Ivan Blatný a Josef Škvorecký. Snímky vznikaly v letech 1980 – 1981 na různých místech světa, kam se čeští spisovatelé uchýlili a kde je také navštívil německý novinář Jürgen Serke v doprovodu fotografů Wilfrieda Bauera a Roberta Lebecka.

Grafika/ Kresba

Prahu reprezentují: David Böhm & Jiří Franta, Markéta Hlinovská, Marta Hošťálsková-Hošková, Jan Kaláb (Point), Lukáš Machalický, Čestmír Přindiš, Ivana Štenclová a Jakub Švéda.
Berlín reprezentují: Roland Fuhrmann, Harriet Groß, Philipp Hennevogl, Sybille Hotz, Michalis Pichler, Lilla von Puttkamer, Myrtia Wefelmeier a Gabriele Worgitzki

Výstava zdůrazňuje šíři dnešní grafické a kresebné tvorby, která z papíru vzlíná do prostoru prostřednictvím nejrůznějších technik a dává tak prostor novému pohledu na technické zpracování. Divák je vtahován do dnes již zcela přirozených grafických a kresebných „řečí“, sleduje práce autora v nasypaných hmotách, třídimenzionálních objektech, sprejerských variacích, provokacích v reálném prostoru anebo naopak v křehkých výpovědích těch nejběžnějších klasických postupů. Grafika a kresba jsou všude okolo nás, připomíná letošní ročník díly sedmnácti mladých autorů.