30.9. 2009 - 31.1. 2010 OPENING

Bajevic, Bláhová, Chkhikvadze, Galli, Guilleminot, Hatoum, Höfer, Horn, Kolářová, Kozyra, Landau, Nieznalska, Renz, Rosenbach, Schönfeld, Siwek, Šimotová, Tanning, Trockel, Válová, Weiss

Výstavou OPENING zahajuje muzeum svou činnost. Představí díla umělkyň, s kterými bude muzeum spolupracovat, nebo které jsou zastoupeny ve sbírce nadace. Tématem výstavy je různorodost dnešního současného umění, jak formálně, tak obsahově. Kresby, koláže, malba, sochy, videa / Bosna, Ukrajina, Francie, Palestina, Německo, Česká republika, Polsko, USA / politické, provokativní, existenciální.

OPENING

3.7. - 31.7. 2009 - 11 ze 114 - Spolek výtvarných umělců Mánes

Muzeum Montanelli, MuMo, Nerudova 13, Praha 1

Beran, Bláha, Dlouhý, Fiala, Hoffmeisterová, Komárek, Oriešek, Rittstein, Sozanský, Šejn, Urbanová

11 ze 114 - Spolek výtvarných umělců Mánes

14.5.-26.7. 2009 - Prague Biennale 4

Karlínská hala, Thámova 8, Praha (metro Křižíkova)
Otevřeno: 7 dní v týdnu od 11.00 do 19.00

Maja Bajevic
Sigalit Landau
Daniel Pešta
Ulrike Rosenbach

Wo-man power

Pomyslná řada žen a pomyslná řada mužů jako svědků okamžiku lidského i posmrtného bytí. Feminismus je existenciální. U každého umělce této sekce výrazný a nezaměnitelný. Expresivní či introvertně zakonzervovaný, kolektivní či přísně soukromý. Jakási humanitní symbióza prostupuje díly vybraných umělců, kteří už dávno překročili hranice zemí, z nichž pocházejí.

Společenství žalující a vzpírající se nesmyslným diktátům, volání po svobodě a nezávislosti, protest proti násilí a zneužívání moci. Jakýsi stigmatický průduch jako touha po světě, kde každý jedinec má právo rozvíjet vlastní osobnost.

Současné vizuální umění, včetně videa, fotografie, malby i skulptury, vděčí za svou kvalitu i zajímavost do značné míry feministickému uměleckému hnutí, které vzniklo počátkem sedmdesátých let.

Vývoj tohoto horečného aktivismu tehdejších let má dlouhodobý dopad, který lze v dnešním globálním světě dobře vysledovat. Již dávno nejde o to, kde se toto umění geograficky rodí, zda snad na západě od nás, naopak, feministické tendence se prudce a naléhavě šíří do zemí východu a nabývají nového politického náboje, v mnohých případech nebezpečného pro umělce samotné. Ženy v zemích, které dosud žijí ve válečných podmínkách či pod vlivem náboženství s prvky fanatismu, hledají svou identitu a jejich sebevědomí se utváří a definuje poněkud elementárněji než v stabilnějších politických systémech.

Sigalit Landau, narozená v Jeruzalémě, je jednou z nejúspěšnějších umělkyň Izraele. Její umění spočívá ve vyjadřování bolesti, v povznesení, v utrpení a grácii, v naturalismu i chaosu moderny a suverénně zvládnutém dualismu. Ona sama od svého díla vyžaduje projev prostý sentimentality. Její instalace i ostatní práce jsou velmi kritické. Minulost a přítomnost se prolínají. Často jde o smrtelné hříchy, o globální konflikty. O hranice, identifikaci a odcizení. Extrémní výrazové prostředky jsou pro ni typické. Její umění je ztělesněním, lépe řečeno vtělesněním do struktur lidského bytí. Sigalit nasazuje své tělo jako kompas, s jehož pomocí hledá ztracené orientace vnějším živočišným nebo poetickým způsobem. Hledání rovnováhy probíhá různě, duchovně, filozoficky, naturalisticky nebo symbolicky. Sigalit Landau pojímá své vnímání světa mnohorozměrně. Vnímá vnější i vnitřní svět, minulost, budoucnost a přítomnost jako jeden celek.

Maja Bajevic, narozená v Sarajevu, pochází ze země poznamenané oběťmi a fašismem, ze země náboženské nesnášenlivosti. Celým jejím dílem prolíná jasná a hlasitá kritika politické diktatury a nárok na odhalení znásilněného práva a zločinů proti lidskosti. Ve svých videích, performancích i instalacích bez ustání přistupuje ke konfrontaci a slučuje soukromé věci s veřejnými, intimitu s politikou. Hlavní tematikou zůstává odhalení pravdy, zneužívání moci, perverze fanatických náboženství a odsouvání jedince na pokraj společnosti. V díle Maji Bajevic nacházíme široké spektrum: realitu, která je diametrálně odlišná od reality institucí, diktátu a vládnoucích hierarchií i religiózní nesnášenlivosti, kolektivní identitu a osud, nárok jedince i skupiny na přehodnocení stávajících či zažitých hodnot. Tragiku agresivních vzorců a mechanismů, ženu jako svědka těchto osudových konstelací.

V západním světě se feministické hnutí v jistém smyslu pluralizuje. Zde nejen ženy otevřeně definují svou sexualitu, ale i muži začínají hledat svou identitu, a to nejen ve vztahu k emancipovaným ženám. Legalizace homosexuality, lesbických vztahů a transsexuality otevírá a poukazuje na mužskou zranitelnost a umožňuje tak nahlédnout do mužského nitra.

Ulrike Rosenbach patří k nejdůležitějším osobnostem mediálního umění v Německu i ve světě už od počátku sedmdesátých let. Založila Školu kreativního feminismu. Jako žačka Josepha Beuyse zaujala ve feministickém umění pevnou pozici. Její neúnavná kritika normálně tradovaného obrazu ženy je jedním z hlavních témat jejich prací. Nesčetnými akčními performancemi neúnavně tematizuje veškerá klišé, týkající se rozdílu pohlaví a rozdělení rolí mezi mužem a ženou. To ona připomíná, že život je mnohovrstevný a interdisciplinární. Připomíná, že jednou z úloh umění je poukázat na problémy, které už budou zítra úplně jiné. Ulrike Rosenbach zdůrazňuje složité životní souvislosti, jež jsou mnohdy kolektivně potlačovány. Spolu se svými kolegyněmi definovala svého času nové aspekty feministického umění a i dnes dává prostor otázkám zásadních hodnot budoucnosti a hlavně rozjímání. Bojovnými a sebevědomými provokacemi vystupuje proti předsudkům. Nestaví sama sebe do popředí, nepoukazuje na krásu exhibujícího těla, ale vytváří jakýsi autonomní svět odpoutaný od reality, jakýsi soukromý tanec v prostoru vyhrazeném sobě samé. Prochází nadčasovou cestou ruku v ruce s minulostí směrem, kde tušíme kolébku veškeré ženskosti.

Wo-man power zastupuje jediný muž, Daniel Pešta, který se vždy feministicky přibližuje obrazu ženy. Daří se mu vstoupit do její přirozenosti a energie. Tím se žena jako objekt vytrácí a převtěluje se do bytosti, pro niž platí v pomyslném prostoru jiné zákony, a nabývá tím univerzální smyslnosti. Pešta jakoby překračuje hranice polarity obou pohlaví, a aniž opouští vlastní identitu, přejímá spoluodpovědnost za rodičovství, mateřství i otcovství. Takto záměrně inhaluje ženskou energii, aby v jakémsi taoistickém vzoru vyčkal a porozuměl procesům, které pohlaví polarizují, a zachytil je v jejich prvopočátku.

V ostatních dílech pečlivě a s matematickou přesností skládá důkazy prožitého a svědectví životních situací, politických i sociálních přestupků či pocitů. Nikdo není soudcem ani žalobcem, věci hovoří samy za sebe, nemoralizují, ale vypovídají. Absolutní ticho zakonzervované v jakémsi zhmotněném dokumentu, který fascinuje jako deník již prožitého nebo očekávaného.

Instalace Prague Biennale 4

Prague Biennale 4

Přelom 68 Ti, kteří zvolili svobodu

25.9. - 5.12. 2008
Galerie Montanelli, budoucí prostory Muzea Montanelli
Nerudova 13, CZ - 118 01 Praha 1
Otevírací hodiny: út - so 12 - 18 hodin

Přelom 68/ Ti, kteří zvolili svobodu
Fotografie od Wilfrieda Bauera a Roberta Lebecka
Videoart Ulrike Rosenbach

Fotografická výstava představuje portréty literátů pocházejících ze zemí bývalého východního bloku, kteří kvůli pronásledování komunistickým režimem odešli žít a tvořit na Západ. Mezi sedmnácti osobnostmi je sedm českých, z nichž jeden neemigroval – Václav Havel. Dalšími osobnostmi jsou Milan Kundera, Pavel Kohout, Jiří Gruša, Arnošt Lustig, Ivan Blatný a Josef Škvorecký. Snímky vznikaly v letech 1980 – 1981 na různých místech světa, kam se čeští spisovatelé uchýlili a kde je také navštívil německý novinář Jürgen Serke v doprovodu fotografů Wilfrieda Bauera a Roberta Lebecka.

Vernisáž - Přelom 68

Výstava - Přelom 68

AllForWeb

CZ
EN
DE